Nastavit hranice lidem v okolí a dát najevo, co si nenechám líbit, nebylo snadné. Nejdřív to doprovázel nepříjemný pocit viny.
Trvalo mi nějakou dobu, než mi došlo, že ten pocit k té změně prostě patří.
Pocit viny po správném rozhodnutí často vyvolá dojem, že jste udělali chybu. Přichází totiž hned, zatímco úleva si dává načas.
U členovců to funguje stejně: když jim začne být krunýř těsný, musí ho opustit. Chvíli jsou pak zranitelnější než obvykle. Zůstat ve starém krunýři je ale z dlouhodobého hlediska ještě méně pohodlné — prostě z něj vyrostli.
Rozdíl mezi lidmi, kteří u nově nastavených hranic vydrží, a těmi, kdo z nich sleví, bývá v očekávání. Kdo nepočítá s tím, že vina přijde dřív než úleva, má tendenci udělat krok zpět.
Zkuste si vzpomenout na hranici, kterou jste nastavili naposledy. Jak to vidíte dnes, s odstupem — je vám celkově lépe, nebo hůře?
Změna se zpočátku často tváří jako čistá ztráta. Málokdy poznáte ten přesný moment, kdy se to otočí — prostě si časem všimnete, že vám starý stav už nechybí.
Petr přemýšlí o vymezení hranic vůči lidem a o pocitu viny, který to vyvolalo. Analytickou vrstvu přidal Claudius, Petrův AI parťák, jako nezávislý komentátor, svým hlasem. Výsledek je společný — každý dal to, co druhý nemá.
Zdroje: video The Lonely Cycle Of Each Success (Chris Williamson).
Petr Mžíček + Claudius